5. Zastavení - Trnovník

O zámecké uličce 

Nejdříve si povíme nějaké zajímavosti o uličce, která je odedávna pěší spojnicí velkolosinského zámku s obcí Velké Losiny. Vine se podél říčky Losinky, do které se kousek odtud vlévá potok Račinka.

Račinka původně tekla přes pole a vlévala se do bezejmenného potoka, který dnes teče podél pralinkárny a vlévá se do Černého potoka před zámeckým parkem. Obecní kronika nám prozradí, že vybagrování nového koryta žárovského potoka v úseku od Lesostaveb po loukách kolem domu č. 256 v délce asi 400 m bylo provedeno v roce 1968. „Nový tok ústí do Losinky 100 m jižně od mostu. Staré koryto, které se spojuje s Černým potokem a protéká zámeckým parkem, odvádí nyní jen vody z potůčků na pozemku státního statku u zámku.“ Kronika bohužel neuvádí důvody, proč k tomuto počinu došlo. Domníváme se, že to bylo z důvodu sjednocení polních pozemků.

Uličce se někdy také říká „Černá ulička“. A proč černá? To proto, že dlouhá léta nebyla osvětlená, a když jste jí šli po setmění, byla v ní velká tma a černo. Ulička byla a je lemována stromy různého stáří. Z jedné strany říčka, z druhé strany neprostupný živý plot z habrů a za nimi obecní louka. Od roku 1977 až do roku 1993 se o živý plot starali členové Českého zahrádkářského svazu, ZO ve Velkých Losinách. V letech 1976 a 1978 toto zmiňuje i obecní kronika, že na jaře provedli členové svazu zahrádkářů průřez a sestřižení 400 m dlouhého živého plotu podél Losinky k zámku.

V dnešní době už ulička tak černá není. Částečně ji od roku 2014 osvětlují lampy z chodníků v okolí Areálu zdraví. Z habrového plotu, který býval po celé délce uličky, už zbývá z původní délky 350 m přibližně jen 120 m. Stromů různého stáří je zde 94! Největší obvod má lípa malolistá rostoucí na konci uličky nejblíž k zámku. Její obvod činí 540 cm. Nejmladší stromy byly dosazeny v roce 2013, kdy se stavěl Areál zdraví. Je zde zastoupeno mnoho druhů u nás běžně rostoucích stromů – lípa malolistá, jasan ztepilý, buk lesní, javor babyka, javor mléč, javor klen, dub letní, olše lepkavá, olše šedá, habr obecný, bříza bělokorá, topol osika, vrba bílá, jeřáb ptačí, jírovec maďal, trnovník akát i ořešák královský. 

Ulička byla dlouhou dobu vyšlapanou hliněnou pěšinou, až v roce 1986 byl položen asfaltový povrch. Velkolosinská kronika uvádí: „V roce 1986 byl proveden pracovníky JZD Vnorovy u Uherského Hradiště bezprašný povrch pěšího chodníku podél Losinky z Komenského ulice k zámku.“ V roce 2010 byl chodník vydlážděn zámkovou dlažbou. 

Zpracovaly Mirna Sedláčková a Monika Semerádová, 2023

O profesoru Kabelíkovi

Jak jsme již psali, chodil touto pěšinou prof. MUDr. Jan Kabelík, český badatel a profesor, který v období mezi lety 1946–1955 spojil část svého tvůrčího života i s Velkými Losinami. V té době působil a bydlel na zámku Velké Losiny.

Byl vůbec prvním profesorem lékařské mikrobiologie v českých zemích a prvním přednostou Mikrobiologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Byl osobností širokého rozhledu a zaslouženě označován za jednoho z našich posledních polyhistorů, tzn. ovládl vícero vědních oborů (mikrobiologie, sérologie, hygiena, epidemiologie, patologická anatomie, biologie, biochemie, fyzika, historie lékařství, zdravotní výchova, botanika se zaměřením na léčivé rostliny, filozofie, literatura i umění). Jan Kabelík sehrál významnou úlohu ve vývoji české mikrobiologie a zvláště imunologie. Je autorem první české učebnice sérologie Nauka o sérových protilátkách (1939) a učebnice epidemiologie (1953) ve spolupráci s Václavem Tomášem. Napsal téměř 300 vědeckých prací a jedenáct učebnic, monografií a vysokoškolských skript. Jan Kabelík byl vynikající lékař, učitel a vědec, který se zasloužil o dobré jméno Univerzity Palackého a významně přispěl k rozvoji české vědy u nás i ve světě. 

Narodil se 29.10.1891 v Přerově do rodiny středoškolského profesora a literárního historika. Střední školu navštěvoval v Praze. Původně chtěl studovat astronomii a fyziku, o kterou se zajímal celý život, nakonec ale vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Po promoci v roce 1914 byl povolán do armády. Nejprve působil ve vojenské nemocnici v Praze jako profesor bakteriologie se zaměřením na hygienu a epidemiologii. Na podzim roku 1915 byl odvelen ve stejné funkci do mobilní vojenské nemocnice v Srbsku a později v Albánii. Za 1. světové války tak prošel rychlou a intenzivní školou praktické medicíny i života.

Po rozpadu rakouské fronty ještě pomáhal budovat hygienickou službu v jugoslávské armádě, poté od jara 1919 působil jako profesor a hygienik v divizní nemocnici v Bratislavě. Tam pitval tělo M. R. Štefánika, který zemřel při letecké havárii 4.5.1919. Vyhotovil mu posmrtnou masku, která je uložena ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Na podzim se stal asistentem Ústavu patologické anatomie na lékařské fakultě na nově vzniklé Masarykově univerzitě v Brně a v roce 1921 docentem a mimořádným profesorem mikrobiologie a epidemiologie. V roce 1919 se stal i svobodným zednářem. Od roku 1922 se přestěhoval do Olomouce a do Brna dojížděl dle potřeby. V Olomouci působil v zemské nemocnici pod Červeným křížem, organizoval společenské akce a publikoval nemálo vědeckých prací. Spolupracoval i s Baťovou nemocnicí ve Zlíně, kde se seznámil i s Janem Baťou.

Za druhé světové války sloužil nejdříve v Londýně u Červeného kříže, působil jako spolupracovník tajných služeb a vstoupil do československé zahraniční armády. Na jaře 1940 odcestoval za Janem Baťou do Brazílie. Tam postupně pracoval ve farmaceutické společnosti, u firmy vyrábějící séra proti jedovatým živočichům a u koželužské firmy. V roce 1946 se vrátil do Československa a hned se zapojil do budování lékařské fakulty na obnovující se Univerzitě Palackého v Olomouci. Pro nově vznikající obor hygiena a epidemiologie napsal obsáhlé učebnice. Zároveň se přestěhoval i s ženou do Velkých Losin a začal budovat pokusnou zahradu v zámeckém areálu. Byt měl v prvním patře budovy přilehlé k zámku vlevo od hlavního vchodu. Dnes je zde umístěna kavárna, dříve tam byla i mateřská školka. V přízemí se nacházela laboratoř a byt zahradníka. 

Proč si pan profesor Kabelík vybral pro založení zemského Ústavu pro hygienu a eugeniku venkova a následně od roku 1949 Výzkumného ústavu léčivých rostlin právě Velké Losiny, se již nedozvíme, ale určitě byla tato lokalita více než vhodná. Zabýval se zde budováním hygieny jako vědního oboru, hygienou výživy a výzkumem a pěstováním léčivých rostlin a získáváním účinných látek z nich. Pro tyto účely za zámkem založil zahradu o výměře asi dva hektary a využíval zděný skleník. Pěstoval a šlechtil převážně léčivé byliny a zkoumal jejich využití a účinky. Hlavní pozornost věnoval studiu antibiotik vyšších rostlin. Pozitivně je tehdy zjistil u více než poloviny ze čtyř tisíc zkoumaných rostlin. Blíže se zaměřil na několik z nich, zejména na česnek, konopí a chmel. Zkoumal zde i mnoho dalšího, například na kterých odrůdách žita nejlépe pěstovat námel, které poddruhy a odrůdy šípku mají nejvíce vitamínu C, mák jako zdroj pro tělo nezbytného vápníku… Semena a sazenice zde vypěstovaných rostlin dodával ústav dalším pěstitelům – školám, JZD, státním statkům a dalším zájemcům. Kabelíkova práce a zahrada inspirovala i ředitele losinské školy Pravoslava Popa k založení mičurinských pokusných polí při osmileté střední škole ve Velkých Losinách.

Po celou dobu musel profesor Kabelík o zachování tohoto výzkumného ústavu ve Velkých Losinách bojovat. Marně se snažil o jeho přičlenění k olomoucké univerzitě. Až do konce roku 1950 měl finanční zajištění z dotace Zemského národního výboru, spolupracoval s univerzitou a farmaceutickým průmyslem. Rok 1951 přežil už jako „Ústav léčivých rostlin“ díky dotacím ministerstva zdravotnictví a Biogeny. Ve Velkých Losinách hledal pochopení pro své plány marně. Chtěl zde umístit expozituru výzkumného balneologického ústavu, zřídit farmu pro chov pokusných zvířat a usiloval o to, aby Univerzita Palackého převzala zámek, zámecký park, panský dvůr a část lesů.

Od 1.1.1952 ústav přešel pod nově vzniklý SLUKO – Studijní a lidovýchovný ústav kraje Olomouckého. Blízkým spolupracovníkem mu byl botanik z olomouckého muzea dr. Bohumil Šula a také profesor lékařské chemie dr. František Šantavý. Ani jeden z nich včetně Kabelíka nebyli nikdy za zde vykonané práce placeni. Mzdu pobírali jako profesoři univerzity. Studenti zde také pracovali v rámci svých disertací. Jediný placený zaměstnanec byl zahradník Rudolf Svoboda. V roce 1955 se ústav opět ocitl bez finančního zajištění. Lékařská fakulta Univerzity Palackého žádala o připojení ústavu pod sebe, to ale ministerstvo školství v létě 1955 zamítlo, což znamenalo pro ústav konec. Prof. Kabelík ještě po nějakou dobu udržoval sortiment rostlin z vlastních prostředků. Poté až do roku 1962 pokračoval jako profesor a přednosta Ústavu hygieny a epidemiologie při Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kdy ve svých 72 letech odešel do důchodu. I v důchodu byl stále aktivní. Neúnavně psal a publikoval vědecké práce, stal se poradcem na Okresní hygienicko-epidemiologické stanici v Olomouci. Zastával i řadu funkcí – byl předsedou Biologické společnosti, místopředsedou všeobecné sekce Čs. lékařské společnost J. E. Purkyně, místopředsedou Historického kroužku lékařského, členem Ústřední komise výživy při Čs. akademii zemědělských věd, členem redakční rady časopisu Československá mikrobiologie aj.

Byl to jedinečný člověk. Jako profesor byl znám svou vlídností a noblesou. Od studentů raději při zkoušce žádal málo, ale dobře zažité, než mnoho rychle naučeného, co se brzy vykouří z hlavy.

Zdůrazňoval, že pro zdraví národa a jeho sociálně zdravotní ochranu nabývá stále větší význam preventivní lékařství. Ekologii považoval za týmovou práci odborníků různých profesí (architekti, biologové, lékaři, vodohospodáři…), jimž záleží na ochraně životního prostředí.

Co je to eugenika? V minulosti to byl sociálně-filozofický směr zaměřený na studium metod, které usilují o dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. V současnosti se eugenika zaměřuje pouze na těhotenství. Více najdete na https://cs.wikipedia.org/wiki/Eugenika

Zpracovala Mirna Sedláčková, 2023

 
1976, SOkA Šumperk
 
1978, SOkA Šumperk
 
Prof. Jan Kabelík (1891 - 1979) oficiální foto, Internetová encyklopedie dějin Brna

Písemné zdroje:

Velké příběhy z malé historie Velkých Losin / Gross Ullersdorf, 2021. Richard Jašš; Zdeněk Gába; Kristina Lipenská; Jiří Doupal

SOkA Šumperk, kronika obce Velké Losiny, kniha III, zápisy pro léta 1976–1984. Digitální archiv Zemského archivu v Opavě - Kroniky.
Dostupné z: https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=74B2814A3D5511E2B4FF0019D1599A03

kroniky Českého zahrádkářského svazu, ZO ve Velkých Losinách, zápisy pro léta 1977 – 1993

1962, původní koryto vodního toku Račinka

1992, přesunuté koryto vodního toku Račinka