19. Zastavení - Jeřáb

Stojíte u stromu, který vypráví příběh o svých příbuzných – moravské sladkoplodé jeřabině a o černé jeřabině odrůdy Nero – temnoplodé aronii, kterou vyšlechtili v padesátých letech výzkumníci z nedaleké šlechtitelské stanice Sempra.

Toto vzpomínání je od zaměstnankyně tehdejší šlechtitelské stanice Alice Smolíkové:

Když se v roce 1805 v oblasti Ostružné nalezla jeřabina jedlá, začalo pozorování, šlechtění, množení a roubování této odrůdy právě zde, ve Velkých Losinách. Veškeré pěstitelské práce na jeřábu červeném (moravský sladkoplodý) počaly na pozemcích nedaleko tohoto místa (v areálu šlechtitelské stanice Sempry), a to ve dvacátých letech 19. století. Tehdy pozemky vlastnil prof. dr. L. Adamtze. Věnoval se obzvlášť ovocnářství a druhům jabloní, které byly mrazuvzdorné a daly se vysazovat do vyšších poloh.

U jeřábů se pozorovalo a porovnávalo množství vitamínu C a také chuť plodů. Velkou inspirací pro tyto pokusné práce byl Rus Ivan Vladimirovič Mičurin (1855–1935). Po znárodnění v roce 1948 se pokračovalo ve vědecké práci a zaměstnanci dělali pokusy s množením a křížením. V padesátých letech nastoupil zapálený tým pracovníků pod vedením Ing. Lubomíra Šenka, CSc., který měl spoustu hlavních úkolů, ale jeden malý dílčí úkol spočíval ve šlechtění jeřábů. Jedna z pracovnic ústavu, Ing. Marta Holubová, při návštěvě SSSR získala další klon jeřábu – aronii černou, nyní známou pod názvem Nero, jež proslavila šlechtitelskou stanici ve Velkých Losinách po celé Evropě. Roubovala se na semenáčky jeřabin sladkoplodých a byl o ni zájem díky její barvě a chuti. V seznamu povolených odrůd figuruje od roku 1973 a stala se nejprodávanější odrůdou. Má velké, šťavnaté plody, je vhodná pro přímou konzumaci i na další zpracování. Stejně jako moravská sladkoplodá jeřabina obsahuje mnoho cenných látek a využívá se v léčitelství i v cukrářství.

Jeřabině Nero se říkalo citron severu, podobně jako dalším plodinám s vysokým obsahem vitaminu C (např. rakytník).

Největší zájem o výše uvedené odrůdy byl v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Po sametové revoluci zájem opadl, jedním z důvodů byl nově dostatek jiných, cizích odrůd a taky odchod výzkumníků do důchodu a nedostatečné předání zkušeností dalším generacím. Nedostatek zaměstnanců a nezájem o tyto odrůdy způsobily, že se upustilo od ošetřování a šlechtění. Stávající stromy jsou porostlé lišejníky a matečné stromy, které můžete ještě dnes vidět, se staly pomníky oslavovaných sladkých plodů jeřabin a černé jeřabiny Nero. Pamětníkům zůstaly pěkné vzpomínky na „živou“ práci, která rostla pod jejich rukama pro zdraví a dávala jim smysl.

Zpracovala Bc. Renata Čechová, 2023

Ústní sdělení: Alice Smolíková

Richard Jašš vypráví o jeřabině a jejím původu také toto:

Chudí kluci z Ostružné (Spornhau) si při pasení krav krátili dlouhou chvíli sháněním něčeho k snědku. Přišli na to, že některé jeřabiny v okolí vsi nejsou hořké, ale sladké. Tak patrně došlo k objevení sladkoplodé mutace jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia). Věc nepřišla samozřejmě hned ve známost a dlouho byla rozšířena jen mezi několika místními sedláky. Díky lichtenštejnskému lesníku Kraetzelovi, „objeviteli“ jedlého jeřábu, však známe nezvyklé množství podrobností o osudu prvních několika naroubovaných stromů, na nichž se podařilo hodnotnou mutaci uchovat. Nutno dodat, že Kraetzel sladkoplodý jeřáb objevil patrně až v sedmdesátých letech 19. století, takže množství jím získaných informací bylo takříkajíc z druhé ruky. 

Není tedy přesně známo, kdy došlo k nalezení sladkoplodého jeřábu pasáčky z Ostružné. Strom byl dle dochovaného svědectví objeven na okraji pole náležejícího k usedlosti č.p. 38 někdy v první dekádě 19. století. Když ostruženský sedlák Christof Harmut dostal od chlapců informaci o jedlém jeřábu, začal s pokusy tuto zvláštní jeřabinu namnožit. Jelikož měl jakousi povědomost o roubování ovocných dřevin, zkusil naroubovat pláňku jeřábu za domem roubem ze stromu na poli. Poté co zjistil, že ovoce z tohoto štěpu je chutnější než z původní zmutované pláně, narouboval další pláň roubem z prvního naroubovaného stromu. Tak byl sladkoplodý jeřáb namnožen a zachován, ale stále nebyl objeven pro širší veřejnost. V roce 1838 zahradník Joseph Heintel žijící na č.p. 10 v nedalekém Petříkově (Peterswald) narouboval tři pláně ptačího jeřábu ve své zahradě a čtyři stromy vysazené kolem dřevěného kříže v sousedství, všechny stromy rouby odebranými z jednoho z Harmutových stromků.

Když na počátku padesátých let 19. století koupila správa kolštejnského lichtenštejnského panství dům v sousedství č.p. 10 v Petříkově a zřídila zde myslivnu, učinila tak nevědomky krok k objevení jedlého jeřábu pro pomologickou veřejnost. Na počátku šedesátých let zdejší lesník Gustav Eysselt „objevil“ sladkoplodé jeřáby, které rostly u kříže přímo před myslivnou, a sdělil to lesmistrovi („Forstkonzipist“) Franzi Kraetzelovi. V té době už měl jedlý jeřáb na zahradě mnohý petříkovský sedlák, ale stále se jednalo o krajovou zvláštnost, odbornou veřejností nezaznamenanou.

Kraetzl publikoval o nové varietě v roce 1885 odborný článek v časopise „Wiener Illustrierten Garten-Zeitung“. Ten vzbudil nebývalý ohlas. Mnoho ovocnářských zemských komor i soukromých zahradnictví v celé monarchii, ale také v Německu a Švédsku projevilo okamžitě o novinku zájem. Dále rozšiřovat nový druh ovoce doporučilo c. k. ministerstvo zemědělství a hned v roce 1886 pověřilo c. k. zemský lesnický inspektorát pro Moravu vypsat subvenci 100 zlatých na vytvoření tří školek k pěstování roubovanců sladkoplodého jeřábu přímo v Petříkově.

Díky kontaktům lichtenštejnských lesních správ v Losinách a Kolštejně a díky zájmu tzv. Podesenského rolnického spolku bylo horní Podesní jednou z prvních oblastí vůbec, kde se sladkoplodý jeřáb začal pěstovat ve větší míře. V roce 1888 koupil několik sazenic Leopold Adametz, profesor na Hochschule für Bodenkultur ve Vídni, a experimentoval s výsadbou ve vyšších a nehostinných polohách jesenických hor. Výsledky byly uspokojivé, jeřáb prokázal značnou odolnost. Adametz si na svém letním sídle ve Velkých Losinách (dnešní budova výzkumného ústavu pro drobné ovoce Sempra s přilehlými pozemky) založil matečný sad, do něhož sbíral ovocné plodiny odolné proti chladu a kde se nacházely také výsadby jedlého jeřábu, o jehož propagaci se Adametz velmi zasadil. Na počátku 20. století se již nacházel sladkoplodý jeřáb v nabídce většiny zdejších zahradnictví. Díky spolupráci profesora Adametze s lázeňským lékařem Riedlem byly v roce 1912 založeny rozsáhlé výsadby také kolem nově postaveného sanatoria Tesstal v losinských lázních (sanatorium Šárka). Z význačnějších výsadeb se dodnes zachovala v náznaku např. alej k tzv. Schilderovu mlýnu u Velkých Losin (první bývalý mlýn ve směru na Filipovou, č.p. 306).

Zpracoval Mgr. Richard Jašš, Ph.D., 2023

Výsadbou moravských sladkoplodých jeřábů se kolem roku 2012 zabývalo sdružení Eberesche na Jesenicku. Bohumila Tinzová, Radim Lokoč a Ondřej Dovala vydali knihu „Moravský sladkoplodý jeřáb: z Ostružné do světa” a zaštítili výsadbu sladkoplodých jeřábů u nejen u Ostružné.

https://www.jestyd.cz/clanek.php?hash=af62bb9fb86c3320a2afa2e..&ID_clanky=529 

Sladkoplodý jeřáb můžeme vidět na zahradě domu č.p. 606, před mostem na náměstí u kostela.

Takto o sladkoplodé jeřabině a aronii píše Ing. Richard Matis, současný vedoucí Sempry Velké Losiny:

Šlechtitelská stanice ve Velkých Losinách byla založena v roce 1947. Předchozím vlastníkem budovy a části přilehlých pozemků byl prof. Adamtze vyučující zootechniku ve Vídni. Po jeho odchodu z pohraničí a následném vzniku šlechtitelské stanice zůstalo po prof. Adametzovi mnoho nashromážděných odrůd jabloní, které měly význam pro pěstování v podhůří Hrubého Jeseníku. Z tohoto sortimentu se i nadále vycházelo a byly prováděny pokusy a křížení u jádrovin. 

Postupem času bylo šlechtění zaměřeno na drobné ovoce a méně známé ovocné druhy jako např. jeřáb, aronii, maliník, rybíz, meruzalku a angrešt. Sladkoplodá varieta jeřábu byla objevena na severní Moravě kolem roku 1810 v obci Ostružná. Pěstuje se jako ovocný strom a pozná se podle lístků, které jsou pilovité pouze v horní třetině.

Selekce sladkoplodých jeřabin probíhala v šlechtitelské stanici ve Velkých Losinách, kde je i nadále pěstována a udržována odrůda Sorbus aucuparia var. edulis (moravský sladkoplodý). Do listiny povolených odrůd byla zapsána roku 1954. Jedná se o plodinu, kterou můžeme pěstovat ve všech pěstitelských oblastech ČR. Nejčastěji je pěstována ve stromkové formě na podnoži jeřábu ptačího. Plodnost je vysoká a pravidelná. Zraje ve druhé polovině září. Chuť je oproti planě rostoucí hořce chutnající jeřabině kyselkavá, připomínající citrony. Plody sladkoplodého jeřábu lze zpracovat na marmelády, sirupy, zavařeniny a ovocná domácí vína. Mezi léčivými vlastnostmi lze uvést projímavé a močopudné účinky, v lidovém léčitelství se jeřáb využívá na snížení vysokého krevního tlaku, na snižování hladiny cholesterolu či při poruchách štítné žlázy. Obsah vitamínu C je rovněž vysoký.

Mezi další příbuzné botanické druhy patří Aronia melanocarpa Nero. Původ této odrůdy lze vysledovat až v Mičurinsku, odkud bylo ve druhé polovině 20. století dovezeno několik rostlin Ing. Holubovou. Tyto rostliny následně prošly selekcí v šlechtitelské stanici ve Velkých Losinách. Následně byl vybrán výsledný klon, který byl označen názvem Nero. Do listiny povolených odrůd byla odrůda zapsána v roce 1973. Jedná se o keř dosahující výšky 1–1,8 m. Rostlina je méně náročná na stanoviště, roste a plodí i na horší půdě. Plodnost je pravidelná a vysoká. Plody jsou významným zdrojem vitamínu C, P, PP, B2, B9, karotenu a rutinu. Příznivě působí proti žaludečním vředům, vysokému krevnímu tlaku a dalším nemocem. Pěstovat ji lze i na kmínku, kde se jako podnož používá planá jeřabina. Plody můžeme zpracovat do marmelád, moštů, ovocných vín, likérů a sirupů. V současnosti se mezi zahrádkáře kolísavě vrací popularita drobného a méně známého ovoce, tak jak tomu bylo i v letech minulých.

Zpracoval Ing. Richard Matis, 2023

Písemné zdroje:
JAŠŠ, R.: Jeřáb sladkoplodý moravský (Sorbus aucuparia, syn. var. dulcis KRAETZL, var. moravica ZENGERL, var. edulis DIECK) neboli süsse Eberesche. In: Podesní č. 18/2015, Velké Losiny, 2015, s. 12 – 15.

1967, pohled na pozemky ŠS Velké Losiny, SOkA Šumperk 
 
1963, ŠS Sempra Velké Losiny, SOkA Šumperk

Šlechtitelská stanice SEMPRA se proslavila také odrůdou rybízů Losan, velkoplodých červených rybízů.