13. Zastavení - Buk
Stojíte u stromu, který vám zprostředkuje zdravici MUDr. Dobroslavy Jandové, díky jejímž vzpomínkám si připomeneme dobu, kdy byla v lázních lékařkou a primářkou.
„Zdravím všechny ve Velkých Losinách. Velmi často vzpomínám na necelých 23 let zde prožitých. Můj životopis bohatý událostmi odpovídá plně tehdejší době politické ‚normalizace‘ po roce 1968. Z neurologické kliniky Lékařské fakulty v Plzni nás k 30.6.1973 ‚odešlo‘ celkem 14 lékařů (v jeden den), coby politicky nespolehliví jsme obtížně sháněli nová zaměstnání. Osud tomu chtěl, že volné místo bylo u dospělých neurologicky nemocných na pavilonu Eliška v Lázních Velké Losiny. Jediná lékařka (kolegyně MUDr. Hrabovská) byla v tu dobu dlouhodobě nemocná a pak na mateřské dovolené, takže jsem po nástupu 15. července 1973 zůstala na osmdesátilůžkovém oddělení a pro ambulantní pacienty sama (doma s dvouletou dcerkou, manžel se rozhodl nás nenásledovat).
Jako neurolog jsem tehdy neznala rehabilitaci ani lázeňskou medicínu, natož složitou problematiku nemocných po infekční poliomyelitidě. Díky pomoci ambulantní sestřičky Květy Králové, později Marie Ryšávkové, staniční sestry Slávky Jaššové, vrchní sestry Anny Klausové, kolektivům vynikajících sester a rehabilitačních (dnes fyzioterapeutů), díky dvěma kamarádkám (Martě Tydlačkové a Magdě Dohnalové), díky velkému pochopení ‚tet‘ v jeslích, v mateřské školce, učitelů ve škole a od roku 1976 díky mým rodičům (přišli z Karlových Varů a můj táta MUDr. Vladimír Beran nastoupil ke mně) jsem mohla absolvovat povinná školení, kurzy, semináře a nakonec složit atestaci (najednou z tří oborů – fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace, 1976).
Od r. 1978 jsem začala organizovat každoroční celostátní seminář lékařů, a to až do roku 1994. Zažili jsme dobu, kdy neexistovaly ‚záchranky‘, a v krizových situacích jsme si museli poradit sami, i jsme šili menší rány. Mnohdy jsme ve službě v noci řešili akutní stavy z celého údolí od Velkých Losin po Červenohorské sedlo. Zažila jsem tady dobu bez mobilů, bez počítačů. Později jsme se učili je ovládat. Prý nemám psát memoáry ani humorným způsobem, protože by mi to v dnešní době stejně nikdo nevěřil. Tak raději vzpomínám i na báječné roky prožité jako lékařka Šumperského dětského sboru, nyní ‚Motýlů‘. Také vzpomínám na spolupráci s MUDr. Aloisem Krobotem, později docentem LF UP Olomouc, po odchodu táty.
Když jsem nastoupila v roce 1973 do Velkých Losin, bylo pro mne velikým překvapením, že pacienti a personál ‚fasoval‘ denně dvě lahve minerální vody, protože na pavilonu Eliška nebyl vodovod s pitnou vodou, a na ‚Knížecím‘ jsme měli vodu ze studny. Do roka se díky urgencím na ředitelství podařilo zavést vodovod a ‚děvčata‘ v kuchyni byla ráda. Do tří let se podařilo instalovat signalizaci a komunikační a alarmové zařízení na každý pokoj nemocných s centrálou u sester, zrekonstruovala se jídelna s novými stoly a pevnými židlemi tak, aby i nemocní na vozících mohli stolovat v příjemném prostředí, ne v nevyhovujících pokojících. Další roky byla výborná spolupráce s RNDr. Vladimírem Řezníčkem a kolektivem z Brna, ti prováděli hydrogeologický průzkum s vrty v lesoparku lázní (záchyt pramene Petr a Dobra), až se podařilo dle propočtů objevit vydatný zdroj – pramen Žerotín. Studený pramen ve vnitřním bazénku pavilonu Eliška (s původním půdorysem z 16. století) po rekonstrukci dna nahradil pramen Žerotín o teplotě 36,2 °C a současně se využíval ve venkovním koupališti.
Byla jsem přítomná ještě nutnému ‚odvodnění‘ zdí balneo provozu, renovaci kapličky, výstavbě dřevěného pavilonku nad pramenem Karel (dle dobových obrazů). Rekonstrukce z let 1992–93 (propojení Elišky s Boženou, rekonstrukce Boženy a therme park) se uskutečnily po mém odchodu (v r. 1995), a to díky majiteli lázní Ing. Martinu Plachému. Park byl přírodním fenoménem, mohutné rododendrony, azalky a velmi vzácné stromy, snad i dnes zůstal rájem pro vzácné sovy a zpěvné ptáčky. Byly to pěkné roky s plesy v lázních, oslavami ‚Mikuláše‘ pro pacienty, turnaji pacientů ve hře s kuličkami na nádvoří, připravili jsme oslavy 400 let založení lázní, ‚naši‘ vozíčkáři se zúčastnili i olympijských her. Zažili jsme hovory s režisérem a scenáristou Jaroslavem Dietlem, večery s Miroslavem Horníčkem, herci Jiřinou Steimarovou, Františkem Řehákem a mnoha dalšími výjimečnými osobnostmi. Byla to nádherná etapa mého života provázená přátelstvím i se zpěvačkami a muzikanty z Old Time Jazz Bandu (Loučná, po roce 1991 z Lázní Velké Losiny).
Všem vám v tom nádherném místě Moravy přeji hlavně zdraví, radost a pohodu.“
V Praze dne 7.11.2023
V roce 2023 zpracovala doc. MUDr. Dobroslava Jandová,
nar. 11. ledna 1943, promoce na Univerzitě Karlově v Praze 1966
Pár slov o „Knížáku”
Dům s č.p. 323 zvaný „Knížecí dům” byl postaven v roce 1890 a sloužil jako ubytovací zařízení se třiceti dvěma pokoji. Během 2. světové války byly vnitřní prostory přestavěny a byli zde umístěni váleční sirotci. V lednu 1948 byla v „Knížecí vile” zřízena speciální škola pro státní dětskou ozdravovnu, děti bydlely v lázeňských budovách.
Od roku 1998 do roku 2003 v přízemí sídlilo turistické informační centrum pro lázně i pro obec.
Písemné zdroje: Malý průvodce historií Lázeňství ve Velkých Losinách, Richard Jašš, 2007
1978, MUDr. Vladimír Beran, SOkA Šumperk
1978, MUDr. Dobroslava Jandová, SOkA Šumperk
1980, Knížák, SOkA Šumperk
