• 01
  • 02
  • 03
  • 04
  • 05
  • 09
  • 10
  • 11

Losinská Meluzína

V místech, kde se dnes rozkládají Velké Losiny a losinský zámek, nebylo před mnoha a mnoha lety nic než vysoký les se spoustou zvěře. Majitel tohoto lesnatého kraje, mocný hrabě, sem občas jezdíval se svým doprovodem a urozenými hosty na hon. Jednou opět táhl na vícedenní lov, provázen mnoha pány a rytíři a jejich panoši. Lesem znělo hlasité halali lesních rohů, křik a lomoz honců a štěkot psí smečky. Úlovek byl bohatý, všichni se radovali.

Ráno začal nový hon. Les byl hluboký a cesta žádný. Není divu, že se hraběcí synovec Bohumil ztratil – pronásledoval jelena a příliš se vzdálil od své družiny. Čím víc se snažil najít cestu z lesa, tím hlouběji do něho vnikal. Unavený a zesláblý došel na mýtinu a zaslechl zurčení potoka; z posledních sil se vydal po hlasu vody a přišel na překrásnou louku.

Ocitl se v kousku ráje, který tam zůstal snad od stvoření světa. Palouček chránily prastaré stromy, kolem pramene rostly podivuhodné květiny a ptáci zpívali tak, jak to ještě nikdy neslyšel. Bylo mu krásně a svátečně, jako by vstoupil do klenutého dómu. Pojednou spatřil divoucí div, který všechno ještě překonal – na kameni seděla víla v blankytném šatě s perlami v rozpuštěných vlasech. Mladý šlechtic se domníval, že ho oslepily záblesky slunce ve vodě; krásná víla na něj však zavolala a znělo to čistě jak zvuk kapek padajících do tiché vody.

„Přistup blíž, šlechetný Bohumile! Věděla jsem, že přijdeš.“

„Vzácná paní,“ odpověděl mladík, „při synu Panny Marie, řekněte, jak jste to mohla vědět?“

Zapřísahal ji, pokud je jen přeludem, aby se rozplynula jako mlha; ale kráska tu seděla dál a líbezně se naň usmívala.

S Bohumilem se zatočil svět, srdce se mu rozbušilo.

„Spanilá paní,“ řekl, „v posledních hodinách jsem si zoufal, ale nyní, když se na vás dívám, žal a bolest mizí. Přeji si jen jedno – abych ve vaší vznešené společnosti mohl zůstat až do konce života. Sdělte mi své jméno, vznešená paní, abych ho mohl nosit ve svém srdci.“

„Jmenuji se Meluzína,“ pravila víla, „a moje panství sahá až tam, kde se tento pramen potká s jinými vodami.“

„Kéž bych s vámi mohl zůstat, moje paní! Uchvátila jste moje srdce i duši.“

„Bohumile,“ s láskou se naň pousmála víla, „odpřisáhneš-li, že budeš za všech okolností stát při mně a neurazíš mě nedůvěrou, stanu se tvojí chotí a ty budeš vládnout v mé říši.“

„Kdo by mohl žít po tvém boku a nezůstat ti věrný nebo ti nedůvěřovat? Přísahám ti, Meluzíno, při všech svatých pravdách, při své lásce a při dni, kdy jsem tě spatřil, budu ti věrný a budu ti ve všem důvěřovat.“

„Vrať se tedy ke dvoru svého hraběcího strýce,“ rozhodla víla, „a nech si dát jako léno ten stinný les, kterým protékají moje vody.“

Pak za soumraku odvedla mladíka i s jeho koněm po spletitých cestičkách až na místo, odkud už nemohl zabloudit. Tam se milenci rozloučili; on ale slíbil, že nazítří přijede se všemi přáteli na kraj lesa, aby ji požádal o ruku.

Příštího dne odjel Bohumil v čele spřízněných paní a pánů opět k lesu. Hraběnka mu dala s sebou skvostný průvod služebnictva a vzkázala své nové příbuzné pěkné pozdravení; hrabě sice řekl, že s ním měl jiné plány, ale ten kus pralesa mu věnoval a mladík už více nežádal.

Bohumil se u svého strýce nechal slyšet, že jeho budoucí žena je z vysoce urozeného rodu. Teď, na cestě k temným hvozdům, se obával, jestli to místo najde a jak se mu budou všichni smát, pokud na ně bude Meluzína čekat v pustině samotná. Byl proto tuze příjemně překvapen, když na kraji lesa spatřil honosný tábor hodný krále. Uprostřed vzdušných stanů určených k nejrůznějším účelům se vypínal velikánský stan z jemných tkanin, zdobený vzácným lemováním a třepením.

„Něco takového může mít snad jen sultán,“ volali rytíři a nahlíželi dovnitř, kde stály stoly s dobrým jídlem a pitím a kam četní sloužící nosili ještě další a další lahůdky.

Z jednoho příbytku vyšla spanilá Meluzína, aby je uvítala. Všichni byli okouzleni jejím ušlechtilým vzezřením, krásou i nádherným rouchem. Přes dlouhou sukni s vetkanými zlatými květy oblékla hedvábný šat mořské barvy, posetý perlami a diamanty, hlavu zdobila koruna z perel a v pase zářil drahokam, za který by se dalo koupit celé hrabství.

„Vítejte, krásné dámy, milé tetičky! Buďte pozdraveni, urození pánové, drazí strýci!“ řekla Meluzína a obrátila se k Bohumilovi: „Můj milý pane! Přijmi toto skromné pohoštění v lese; můj zámek není ještě hotový ani připravený hostit tak vzácnou společnost.“

„Nejspanilejší paní,“ zvolal Bohumil, „jak jsi prozíravá, nic lepšího by si nemohl přát ani sám král!“

Přítomní přikyvovali a chválili nevěstinu krásu a ušlechtilost i ženichovo štěstí.

Následoval svatební obřad – kněz, kterému pomáhali ministranti, oddal před urozenými svědky Bohumila a Meluzínu po křesťanském způsobu. Pak se pilo a hodovalo a nakonec byl uspořádán turnaj, pro nějž Meluzína věnovala skvostné ceny.

Svatba se slavila celý týden, bylo krásné léto a v lesním táboře se všem líbilo. Desátého dnes se připíjelo na rozloučenou a hosté se s mnoha díky a dvornými poklonami rozjížděli k domovu.

Když všichni odjeli, nechala Meluzína předvést nádherně osedlaného koně a řekla: „Drahý choti, chceš-li, zajedeme na můj hrad, kde se staneš pánem a velitelem.“

Bohumil nadšeně souhlasil a tak odjeli do hloubi lesa. Bohumilovi bylo divné, že jedou po širokých, upravených cestách, když v těch místech před pár dny byly jen zarostlé pěšinky a divočina. Zanedlouho dojeli k zámku, který byl velice důmyslně postaven. Mohl sloužit pohodlí panstva i odolávat nájezdům. Obklopoval ho široký příkop a pevné hradby, ve čtyřech rozích stály mohutné věže a samotný palác byl nádherný, jako by se jednalo o královské sídlo. K hradu přiléhal park s rybníčky, podloubími a množstvím ochočených zvířat.

Mladý hrabě vzal svou ženu do náruče a sesadil ji z koně. Z hradu je přicházel uvítat velký zástup služebníků v jeho barvách, kteří ho zdravili jako svého pána. Meluzína ho provedla po celém hradě. Chodby, sály i komnaty byly skvostně zařízeny, podobnou nádheru neviděl Bohumil ani u svého strýce hraběte.

„Kde se vzal tak krásný zámek v této pustině?“ divil se Bohumil.

„Postavili ho pro mě moji stavitelé, zatímco jsme měli svatbu v táboře,“ usmála se Meluzína.

První společný den v zámku prožili šťastně a radostně. Na druhý den ráno vstali a vyšli na pavlač. Bohumil se zadíval do zahrady a uviděl stavbu, které si včera nevšiml. Byla kulatá, celá z mramoru a neměla žádná okna, jen jedny železné dveře.

„Drahá ženo, co je to za divnou stavbu?“

„To je moje tajemství a moje svatyně, kam nemáš přístup. Vzpomeň, přísahal jsi, že mi budeš důvěřovat. Mohu u tebe zůstat pouze pod jednou podmínkou – každý pátek od slunce východu do slunce západu budu v tomto stavení. Zamknu se – ty se mnou nechoď ani po mně nepátrej.“

Bohumil to slíbil a meluzína, celá šťastná, ho objímala a líbala. Roky plynuly. V zámku vládla spokojenost a láska a Bohumil nepřestával chválit šťastnou hodinu, kdy se seznámil s Meluzínou. Žili spolu svorně. Meluzína byla stále stejně líbezná, milá a moudrá, se vším si dovedla poradit a jejich děti vzdělávala ve všech vědách. Krásný byl pohled na oba manžely, když spolu sedávali, obklopeni svými dětmi.

Na světě nic netrvá věčně, tím méně štěstí. Pohroma přišla i na Bohumila s Meluzínou, a to právě ve chvíli, kdy si mysleli, že se jim nic zlého nemůže stát. Jednoho dne přijel na hrad na návštěvu Bohumilův bratr Rajmund. Přijali ho přátelsky, zvlášť Meluzína se upřímně snažila, aby švagrovi nic nechybělo. Nechala vystrojit bohatou hostinu, zábava a hodokvas trvaly šest dní.

Sedmého dne byl pátek a Rajmund se divil: „Milý bratře, kdepak je tvoje žena? Nestalo se jí něco, že se tak dlouho neukázala?“

Bohumil nic netajil a o ženiných pátcích mu všechno řekl.

„Milý bratře, to uráží tvoji čest! Jak se může žena padesát dva dnů v roce schovávat před svým manželem? Víš ty vůbec, co tam ukrývá? Zda tam – Bůh nás chraň – neslouží cizím, pohanským bohům? Když jsem jel k tobě, zaslechl jsem ledacos; lidé si myslí, že tvoje žena je živoucí přízrak, který tě obloudil.“

Na ta slova sáhl Bohumil po meči a vykřikl: „Kdo se opováží dotknout se cti mé manželky, okusí ostří mého meče!“

„Nerozčiluj se hned, podívej se raději, co tvoje žena dělá – máš na to právo!“

„To nesmím,“ zdráhal se Bohumil, „je to moje věrná, milovaná choť a dal jsem jí své rytířské slovo!“

Rajmund ale nepřestal a přemlouval ho tak dlouho, až Bohumil zapomněl na přísahu a spěchal k okrouhlé svatyni. Železné dveře byly zamknuté, ale když se do nich celou vahou opřel, otevřel je. Za nimi spatřil další dveře. Byly z dubových fošen pobitých železnými sponami a závorami. Ty už otevřít nešly, udělal do nich tedy ostrým mečem skulinu a přiložil k ní oko.

V nazelenalém světle spatřil vodu, která tekla a šplouchala uvnitř rotundy. Ve vodě seděla Meluzína, od hlavy do pasu nahá a krásná jako nikdy předtím. Ale jen do pasu byla ženou, odtud dál měla podobu ryby, draka nebo hada; šupinatý, stříbřitě modrý rybí ocas se vlnil a čeřil průzračnou vodu, až se podobala mléčné pěně.

„Co to vidím,“ zděsil se Bohumil a polekaně ustupoval ode dveří. Celý bledý a bez dechu se dopotácel do svého pokoje; nemohl se smířit s tím, že bude po celý zbytek života připoután ke tvoru s rybím ocasem.

Když vyšly první hvězdy, otevřely se dveře a do pokoje vešla Meluzína se svící v ruce, svěží a líbezná jako letní ráno. Popřála mu dobrý večer a mile se na něho zadívala, ale jeho srdce bylo plné zlosti a hněvu, neodpovídal.

„Můj milý, trápí tě něco?“ starala se Meluzína a pohladila ho po rameni.

Odstrčil tu bílou ručku a zařval: „Táhni ode mne, ty strašidelný červe, kterýs mě pobláznil!“ Jen to vyslovil, sám se svých slov polekal.

„Bohumile, cos to udělal!“ vykřikla Meluzína a smutně, přesmutně se na něj dívala. „Je konec, nesmím tu zůstat, nesmím být s tebou ani s našimi dětmi. Naše štěstí je pryč, navždycky. Ještě v této hodině se musím rozloučit. Odejdu a nikdy mě už neuvidíš!“

„Miláčku,“ omlouval se Bohumil, „to ne já, ale nezvládnutá zlost za mne promluvila, odpusť, zapomeň na to. Zůstaň se mnou, měj slitování, a když ne se mnou, aspoň s našimi dětmi.“

„Kéž bych mohla,“ plakala Meluzína, svíjející se v nekončících bolestech. „na mně nezáleží. Osud je silnější. Vidíš, jak trpím, nenaříkej a nedělej mi loučení ještě těžší. Kdybych mohla na místě zemřít – to by bylo dobrodiním!“

„Meluzíno, nepustím tě,“ sevřel ji Bohumil v náručí, „kdo mi tě může vyrvat?“

Vysmekla se mu a on se díval, jak se spodní část jejího těla mění z lidského v rybí; když zděšeně couvnul, vymrštila se Meluzína na otevřené okno a vznesla se ven do tmavé noci. Vznášela se výš a výše, nad nejvyšším cimbuřím roztáhla ruce a volala:

„Bůh tě ochraňuj, můj překrásný zámku! Kéž ti Bůh požehná! Spěte, moje děti, vyrůstejte ve zdraví! Štěstí a mír, sláva a radost ať vás provázejí! – Bohumile, žij šťastně! Sbohem živote! Sbohem lásko! Sbohem všechno, co jsem tu prožila – radosti i trápení!“

Pak zmizela. Tmavá smutná noc ji pohltila, ani hvězdy nad zámkem nesvítily. Následujícího rána zmizela beze stopy i svatyně; na jejím místě zůstala jen tichá, hluboká tůňka, na které rozkvetl jediný leknín.

Ubohý Bohumil se trápil. Smutní byli i jeho synové a s nimi veškeré služebnictvo. Nemohli zapomenout na svou krásnou paní, velmi jim chyběla. Ale ani Meluzína nezapomněla. Často jim žalostně zpívala, hlavně o pátečních nocích.

Zdálo se, že se Bohumil utrápí, ale nakonec se vzchopil a rozhodl se, že půjde meluzínu hledat. Odložil rytířský šat, meč i štít, oblékl prostý oděv, do ruky vzal poutnickou hůl a šel, kam ho nohy nesly – tak putoval a putoval, až se z něj stal unavený starý muž. Často si vzpomněl na slova, s nimiž se meluzína loučila, že smrt by byla milosrdenstvím.

Bloudil světem křížem krážem, až zase jednou přišel domů. Jako neznámý poutník procházel po cestě kolem hradu, kdysi tak pyšného, kterému vtiskla Meluzína svoji podobu. K večeru se dostal až do míst, kde se poprvé setkali. Uslyšel pramen, jak bublá, a táhlo ho to k němu; jako tenkrát spatřil líbeznou louku, zalitou září zapadajícího slunce, jako tenkrát tam seděla na kameni Meluzína, krásná a mladá jako dřív.

„Meluzíno,“ volal, „Meluzíno, moje jediná lásko! Přece jsem tě našel – jsem u cíle cesty.“

Napřáhla k němu ruce a řekla: „Vítej, milovaný! Už jsem tě čekala.“

Padl jí do náruče, ona ho utěšovala, líbala a Bohumilova radost byla tak velká, že skonal v jejím objetí. Jeho poslední přání se splnilo, uviděl ještě jedenkrát svou milovanou choť. Meluzína ho držela v náručí, hořké slzy padaly na jeho šedivou hlavu.

Potom se Meluzína vznesla k nebi. Dodnes je ještě slyšet, zvláště za bouřlivých nocí, jak pláče a naříká pro svého milovaného.

GPS: 50°1´55.200´´N 17°2´22.643´´E

Kalendář akcí 2017